Koncentrační tábor v Bernarticích

a jeho oběti

 

 

V letošním roce uplynulo 60 let od ukončení druhé světové války. Při této příležitosti byla všeobecná pozornost soustředěna také na problematiku koncentračních táborů. Bylo možno seznámit se nejen s hrůznými fakty o nacistických praktikách a milionech obětí koncentračních táborů, ale i otřesnými svědectvími bývalých vězňů, kteří měli to štěstí, že pobyt v takových zařízeních přežili. Nejvíce obětí si Hitlerova nacistická ideologie v koncentračních táborech vyžádala z řad židovského národa. V rámci plánu jeho úplné likvidace byla podstatná část obyvatel židovské národnosti postupně deportována do koncentračních táborů, ať již sběrných, pracovních či vyhlazovacích. Málokdo z mladší generace současných obyvatel Bernartic však asi ví, že menší koncentrační pracovní tábor pro ženy židovské národnosti po několik let v průběhu druhé světové války existoval i přímo v samotných Bernarticích.

Ženský koncentrační pracovní tábor byl v Bernarticích zřízen s největší pravděpodobností již v červnu 1941. Dokládají to výpovědi jeho bývalých vězenkyň, shromážděné po ukončení druhé světové války Mezinárodní pátrací službou při Mezinárodním výboru Červeného kříže v Arolsenu. Podle knihy "Tábory utrpení a smrti" se první prokazatelný záznam o jeho existenci vztahuje  k 21. květnu 1942. Zpočátku se jednalo o jeden z táborů nucených prací pro Židy (Zwangsarbeitslager für Jüden), řízený služebnou SS v čele se zvláštním pověřencem říšského vůdce SS a šéfa německé policie pro pracovní nasazení cizinců v Horním Slezsku. V čele této služebny, jejíž sídlo se nacházelo v polském Sosnowci a později v Annabergu (dnes Góra Sw. Anny), stál SS – Brigadeführer Albrecht Schmelt. Tábor proto bývá někdy nepřesně označován jako pracovní tábor „Organizace Schmelt“. Existence tohoto koncentračního tábora se v Bernarticích předpokládá od června 1941 do března roku 1944, kdy byl organizačně podřízen koncentračnímu táboru Gross Rosen.

Koncentrační tábor Gross Rosen v Polsku (dnes obec Rogoźnica, cca 60 km jihozápadně od Wrocławi) patří k poměrně známým táborům. Byl zřízen v srpnu roku 1940 a prošlo jím na 125 000 osob, počet obětí se odhaduje na 40 000. V lednu až březnu 1945 byl tábor evakuován, zbytek vězňů osvobodila Rudá armáda v květnu 1945. Tento koncentrační tábor provozoval v průběhu své existence také pobočné pracovní tábory, celkem se jednalo o více jak 100 poboček zejména na území dnešního Polska, avšak několik jich bylo také na Trutnovsku a Liberecku. Provozovány byly zejména tam, kde si situace vyžadovala tvrdou vězeňskou práci. Na Trutnovsku se např. jednalo o pobočné koncentrační tábory v Hořejším Vrchlabí, Horním Starém Městě, Libči, Trutnově – Poříčí či Žacléři. Pravděpodobně v březnu 1944 (přesné datum není bohužel známo) byl pod grossrosenskou správu připojen i stávající ženský pracovní tábor v Bernarticích.

Jak již bylo uvedeno, jednalo se o pracovní tábor, v němž byly internovány ženy židovské národnosti. Vězenkyně pracovaly v místní továrně Johanna Etricha (tehdy přádelna a tkalcovna lnu, dnes závod Juta), část vězenkyň také pracovala v textilce G. A. Buhl – Sohn v Žacléři. Nevíme, kolik vězenkyň táborem celkem prošlo, avšak stabilně zde bylo uvězněno okolo 300 žen. Před mimořádným lidovým soudem v Jičíně stanuly v letech 1945 – 1946 mj. také dvě bývalé dozorkyně SS z bernartického tábora. První z nich, R. Stibbová, vypověděla, že od listopadu 1944 bylo v táboře asi 300 žen. Druhá, S. Bischofová, nastoupila do služby v Bernarticích po zaškolení v Ravensbrücku dříve, již v polovině března 1944. Počet vězenkyň udala v rozmezí 280 až 300 žen. Stav vězenkyň mírně kolísal, seznam z listopadu 1944 obsahuje 289 jmen. Dne 10. listopadu 1944 přišel do Bernartic transport 10 vězenkyň ze Sackisch a 7. prosince 1944 pak 15 vězenkyň z Wiesau. To odpovídá celkovému počtu 314 osob. S těmito údaji korespondují i výkazy vězenkyň zaměstnaných v bernartickém závodě J. Etricha. V prosinci 1944 se jednalo o 308 žen, v lednu 1945 o 307 a v únoru 1945 taktéž o 307 žen.

Po připojení ženského pracovního tábora v Bernarticích pod komandanturu koncentračního tábora Gross Rosen v březnu 1944 došlo k drobným organizačním změnám. Bernartický tábor podléhal velitelství SS v Trutnově – Poříčí a jeho oficiální název nyní zněl „Frauen Arbeitslager Bernsdorf“. V čele zálohy SS tábora Bernartice stála SS – Kommandoführerin Marie Mühlová. V systému grossrosenských poboček v regionu Podkrkonoší bylo bernartickému táboru podřízeno menší komando vězněných židovských žen v Žacléři v čele s vrchní dozorkyní Emmou Machovou. Vězenkyně ve svých poválečných výpovědích hodnotily osoby vrchních dozorkyň M. Mühlové v Bernarticích a E. Machové v Žacléři vcelku pozitivně. Na M. Mühlové zejména oceňovaly skutečnost, že s uvězněnými jednala a zacházela slušně, nebála se dát najevo svůj lidský postoj. Ostatní bernartické dozorkyně nebyly zdaleka tak sdílné.

 Z táborové agendy se bohužel nedochovalo mnoho písemností. Výjimku tvoří čtyři dochované jmenné výkazy vězenkyň z roku 1944, v nichž je zapsáno celkem 425 žen. U 314 jmen je uvedena jako místo práce továrna J. Etricha v Bernarticích a u zbylých 111 žen je jako místo práce zapsána firma Buhl v Žacléři. Tyto údaje dávají vcelku přesnou představu o poměru mezi stavy vězenkyň v hlavním táboře v Bernarticích a pobočce v Žacléři. Všech 425 evidovaných žen bylo židovské národnosti, z toho 323 pocházelo z Polska, 92 z Maďarska, 5 z Čech, 3 ze Slovenska a 2 z Německa. Z výkazů lze sledovat také věkovou strukturu vězenkyň. Mladší 15 let nebyla žádná z uvězněných žen, ve věku 15 – 19 let jich bylo 110, ve věku 20 – 29 let 234, v rozmezí 30 až 39 let 75 a nad 40 let pouhých 6 žen. Je tedy zřejmé, že k tvrdé nucené práci byly deportovány zejména mladé ženy v nejproduktivnějším věku 15 až 30 let. Dlužno podotknout, že staré, nemocné a práce neschopné ženy byly posílány rovnou do vyhlazovacích táborů (např. Osvětim – Březinka).

Za práci bernartických vězenkyň odesílala firma J. Etrich koncentračnímu táboru Gross Rosen pravidelné měsíční platby. Dochovány jsou tři autentické měsíční výkazy o těchto platbách. Částky předepisované k úhradě firmě J. Etrich se vztahují k období od 1. prosince 1944 do 28. února 1945 (vždy po měsíci). Od celkové sumy mezd (platila se sazba 4 marky za práci jedné vězenkyně v továrně v jednom dni) si firma odečítala náklady na stravu ve výši 0,65 marky denně při práci jedné vězenkyně v normální a 0,70 marky při práci v dlouhé směně. Dochovaly se taktéž výpisy z účtů, podle nichž odesílala firma J. Etrich koncentračnímu táboru Gross Rosen platby za práci vězněných žen až do 7. května 1945, avšak jejich výše rapidně klesala. Zatímco za leden 1945 bylo zaplaceno 27 741,85 marek, dubnová částka činila již jen 8 446,10 marek. Příčinou byl omezený provoz v továrnách a tedy i omezené nasazení vězenkyň ve výrobě.

Jak vyplývá ze soupisu finančních pohledávek z roku 1945, bylo dělnictvo firmy J. Etrich od 27. ledna do 30. dubna 1945 přemisťováno na opevňovací práce. Podle výpovědi jedné z bývalých vězenkyň, která se v Bernarticích dočkala osvobození, byly v Bernarticích vězněné ženy od zimy 1944/1945 nasazovány na práci při kopání zákopů. To se již přiblížil konec války i existence samotného tábora. Kmenový koncentrační tábor Gross Rosen byl v měsících lednu až březnu 1945 evakuován a hlavní grossrosenské velitelství bylo přeneseno do Rychnova u Jablonce nad Nisou. Tam pak byly částky za práci vězenkyň z Bernartic poukazovány.

Vraťme se ještě ke vzpomínkám výše zmíněné bývalé vězenkyně bernartického koncentračního tábora. Na Trutnovsko byla dopravena z koncentračního tábora Osvětim – Březinka společně s několika sty dalšími vězněnými židovskými ženami v létě roku 1944 (s největší pravděpodobností v červenci). Většinu transportu tvořily vězenkyně z Maďarska, ale byly mezi nimi i skupinky nebo jednotlivé ženy ze Slovenska, Německa, Rakouska a Čech. Nejprve pobyly několik týdnů v karanténě v táboře Trutnov – Poříčí (v bývalé přádelně firmy Haase). Zde obdržely dodatečné oblečení. Z Březinky totiž přijížděly ve zbědovaném stavu, měly na sobě hadry nebo kusy nejrůznějšího šatstva, které nacisté neurčili k odvozu do Německa. To pocházelo z majetku statisíců židovských vězňů (mužů, žen i dětí), kteří byli po příchodu do Březinky o všechny své věci oloupeni a v drtivé většině posláni na okamžitou smrt v plynových komorách. V Poříčí byly vězenkyně rozděleny a znovu transportovány, tentokrát do jednotlivých táborů v trutnovském regionu. Všude se setkaly s původním osazenstvem těchto táborů (většinou Polkami) a sdílely pak s nimi další osud.

V Bernarticích byly nově příchozí ženy ubytovány samostatně v nově postavených dřevěných barácích patřících k táboru, jenž se nacházel nedaleko továrních objektů a obytných domů místního dělnictva. Hygienické podmínky bernartického tábora charakterizovala pamětnice ve srovnání s jinými tábory jako relativně snesitelné. Vězenkyně spaly na patrových pryčnách, natěsnané ve velkých ubikacích, v baráku však byl možný ohřev vody v kotli. Panoval zde ovšem čím dál tím větší hlad. Práce byla namáhavá a vysilující. Autorka vzpomínek pracovala v přádelně, denní směna v továrně trvala 10 hodin. Zvláště některé z německých dozorkyň (většinou bývalých zaměstnankyň Etrichova závodu) vynikaly týráním a šikanováním vězněných žen. V tomto ohledu situaci ještě zhoršil příchod strážných SS do tábora na jaře 1945. Někteří z příslušníků SS (byli ukrajinské národnosti) štvali na vězněné ženy psy.

V Etrichově závodu v Bernarticích pracovali též zavlečení sovětští občané a váleční zajatci a totálně nasazení dělníci z Holandska a Belgie, dále Francouzi a Češi. Pomoc, převážně potravinovou, poskytovali vězněným ženám zejména čeští dělníci. Vedení bernartického závodu dovolilo vězenkyním, aby si braly odpadovou přízi. Tu pak používaly k pletení teplých součástí oblečení. Provizorní pletací jehlice byly získávány výměnným obchodem.

Zásluhou několika kulturně založených vězenkyň se v tzv. maďarském baráku pořádala dokonce i improvizovaná kulturní představení. Byla to především reprodukce obsahu literárních děl K. Čapka, H. Ibsena, H. G. Wellse aj. či recitace (ponejvíce z paměti, ovšem legálně byla k dispozici i některá klasická díla německé literatury, např. Schillerova dramata). Na tajně obstaraném papíře byly dokonce sestaveny dva rukopisné sborníčky z vlastní tvorby vězenkyň. Příspěvky v nich byly psány maďarsky a částečně německy. První sešit obsahoval údajně nejen prózu, ale i poezii (například překlad jedné z Wolkerových básní do maďarského jazyka). Žádný z těchto dokladů literární činnosti se však bohužel nedochoval. Dozorkyně SS tuto kulturní činnost mlčky tolerovaly, teprve před koncem války ji zakázaly.

Bernartický tábor nebyl na rozdíl od hlavního tábora Gross Rosen s postupující Rudou armádou a blížící se nevyhnutelnou kapitulací Německa evakuován. Dne 9. května 1945 uprchla z tábora posádka SS a ředitel Etrichovy továrny ohlásil shromážděným vězenkyním bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Nařídil odstranit ostnatý drát, jímž byl jejich tábor obehnán, a dal k dispozici veškeré táborové zásoby potravin. O den později, 10. května 1945, dorazila do tábora Rudá armáda a více než 300 žen se definitivně stalo svobodnými.

 

 

wpe6.jpg (13744 bytes)

 

Snímky areálu koncentračního tábora v Bernarticích ze 40. let 20. století

 

Snímky areálu koncentračního tábora v Bernarticích ze 40. let 20. století

 

Dřívější označení hrobu čtyř židovských obětí tábora na hřbitově v Bernarticích

 

Pomník obětem nacismu na bernartickém náměstí z roku 1964

 

 

Poměrně jednoznačná je lokalizace někdejšího koncentračního tábora. Ležel při severním okraji Bernartic, cca 300 m východně od hlavní silnice vedoucí do Královce, mezi objekty bývalé továrny Etrich (dnes závod Juta) a objekty někdejší továrny firmy Toryk (pozdější Rybena). Dochovaly se dva plánky tábora z roku 1944, které ukazují situaci v době táborového provozu. Není z nich však zcela jasné, ve kterých objektech se nacházely ubytovací prostory pro vězenkyně (tzv. baráky). Jedná se zřejmě o objekty označené čísly 1 až 4.

Přestože bernartický koncentrační tábor nebyl táborem vyhlazovacím, vyžádal si několik obětí. Bezpečně doloženy jsou čtyři oběti, avšak není vyloučeno, že jich bylo více. Jedná se o tyto ženské oběti židovské národnosti: Laja Richter (1913-1944), Ida Steg (1914-1945), Rula Brauner (1918-1944) a Uta Zinger (1926-1944). Jejich jména nalezneme vytesaná na náhrobním kameni na hřbitově v Bernarticích. Podle údajů Židovského muzea v Praze byly tyto oběti původně pochovány mimo hřbitov, až za jeho obvodovou zdí. Teprve po ukončení války byly ostatky exhumovány a uloženy na pietnějším místě obecního hřbitova. S přihlédnutím ke zmíněným židovským obětem koncentračního tábora byl v Bernarticích roku 1964 zřízen 220 cm vysoký pomník věnovaný památce obětí nacismu. Kámen na pomník (italský mramor) věnovalo vojenské rekreační středisko ve Špindlerově Mlýně – Bedřichově. Pomník byl postaven brigádnicky místní odbočkou Svazu protifašistických bojovníků. Slavnostního odhalení se zúčastnila mj. delegace polského velvyslanectví „a Židé z okolních obcí a měst“. Pomník stál původně u kostela Nanebevzetí Panny Marie, později byl přemístěn na náměstí, kde se nalézá dodnes.

Existenci někdejšího koncentračního tábora v současnosti na jeho místě nepřipomíná bohužel žádná pamětní deska ani informační tabule, snad jen lidmi běžně užívané pomístní jméno „Lágr“ dosvědčuje, že povědomí o něm přetrvalo do dnešních dnů. Místo posledního odpočinku čtyř zesnulých židovských vězenkyň nalezneme v horní části hřbitova u ohradní zdi. Jejich utrpení a nedobrovolnou smrt symbolizuje náhrobek ztvárněný do podoby stylizovaných otisků rukou se stopami po zatnutých prstech beznadějně sjíždějících k zemi. Na hrobu je umístěna náhrobní deska se jmény obětí a s citátem „Ač zemřely, přesto žijí“.

 

 

 

 

 

Zdroj: Málek, Vlastimil: Koncentrační tábor v Bernarticích a jeho oběti. Ozvěny Vraních hor. Zpravodaj Bernartic, vydání 74, květen 2005, s.5-7.