Ze života akademického malíře

Joannese KOEHLERA

z kroniky obce Bernartice

zapsal bývalý kronikář obce Bc. Miloš Rosi

 

 

Vlivem společenských a náboženských vztahů mezi Židy a křesťany jsem se dostal až na jedinou žijící židovskou rodinu v nám nejbližším okolí. Jednalo se o rodinu Koehlerových, z nichž už dnes nikdo nežije. Můj bývalý tchán Karel Kopper si nechal namalovat svůj domek v Bernarticích čp. 28 od tehdy již místně známého malíře pana Joannese Koehlera. S jeho dcerou Ráchel se znali přes malé zemědělské hospodářství, která oba, víc ze zábavy než užitku, provozovali. Kromě již zmíněného obrázku, získal můj tchán od Koehlerovy dcery Ráchel i jednoho koně do svého hospodářství. Uvedený obrázek, malá olejomalba, je stále v majetku mé bývalé rodiny, žijící v Německu. Mně tento dobře známý obrázek dal podnět k tomu, abych se o Koehlerovi blíže zajímal.

Já sám jsem si ještě z dětství i pozdějšího dospívání všechny tři členy této rodiny, žijící po válce v Bernarticích, pamatoval osobně. Ráchel podporovala celou rodinu svým hospodářstvím, chovala krávy, odváděla mléko, pěstovala obilí a brambory, chovala ovce na vlnu a slepice na vejce, která se také z části musela odvádět. Pan Koehler maloval a paní Koehlerová obrázky po celém okrese prodávala. Starou paní Koehlerovou jsem znal nejen z autobusu, tam vždycky nastupovala s batohem na zádech a s deskami s obrázky pod paží, ale také z práce. Pracoval jsem tenkrát na ředitelství n.p. Pramen, kam paní Koehlerová chodívala pravidelně nabízet manželovy obrázky. Pan Koehler tenkrát maloval hlavně menší akvarely. Olejové barvy a plátno se po válce těžce sháněly a byly drahé. Kromě toho by pan Koehler musel být členem spolku výtvarných umělců, aby mohl malovat větší plátna, a tím také odvádět státu daně. Koehlerova rodina žila a existovala bez legálně nabytých finančních prostředků. Legální příjmy měla jen z toho, co Ráchel vyhospodařila a státu legálně odvedla. Moc toho být nemohlo. Také proto si nemohli koupit po Němcích konfiskovaný dům, ve kterém po válce v Bernarticích žili a nemohli z něj platit ani obci nájem. Proto také bylo jejich hospodářství zabráno pro bernartické JZD a do jejich stavení byla ustájena telata. Rodina se musela vystěhovat do Vrchové, kde ještě zbyla po Němcích nějaká volná stavení, jenže také v dezolátním stavu. Viděl jsem obrázky z té doby nakreslené Ráchel. Bydleli v domě bez střechy, vazbu už někdo rozebral a poslal vlakem na Slovensko, jak bylo tenkrát zvykem. Do domu zatékalo ze všech stran a tak museli nad používanými částmi rozvěsit celty nebo deštníky. Na jeden takový obrázek s pohledem pod mokrým deštníkem v kuchyni si dobře vzpomínám. Paní Ráchel také hodně malovala, ale jen věci jí blízké, jako domácí zvířata, ovce, kozy, drůbež, osly nebo hospodářské nářadí. Malovala také pěkně, ale jen tužkou nebo perem. Viděl jsem celý sešit jejích kresbiček, ráda je ukazovala, měla na nich detaily svých nejmilovanějších zvířátek, již zmiňovaného kozla, hlavu kohouta, ovce apod. Škoda že ty věci chovala dost neuspořádaně. Kreslila na všechno, co jí přišlo pod ruku, různé kousky kartonu nebo sáčky od mouky a cukru. Bohužel jak se jí zhoršoval zrak, tak malovala stále méně a méně.

 

  Malíř J. Koehler s rodinou (v pozadí Vraní hory)

Akademický malíř Joannes Koehler

 

Stejně jak neměli Koehlerovi peníze na bydlení, nedostávalo se jim peněz na lékařská vyšetření a ošetření. Ta se týkala především zraku a chrupu. Obojí bylo pro ně po celou dobu státem proklamované bezplatné lékařské péče zcela nedostupné. Povinné pojištění neodváděli, a tak asi platili jako všechno ostatní obrázky nebo hospodářskými produkty. K tomu ale musím uvést vysvětlení.

Koehlerovi se chtěli vystěhovat do Izraele. A protože Angličané, kteří v té době spravovali záležitosti Palestiny, bránili i po roce 1946 židovským přistěhovalcům v imigraci, naše státní orgány se toho chytily a nepovolovaly také z tohoto důvodu vystěhování. Koehlerovi, kteří brali Bernartice jako přestupní stanici cestou na Blízký východ, žili od konce války až do konce svého života na sbalených kufrech s tím, že jakmile to bude možné, do Izraele se vystěhují. Možnost o Izraeli vyprávět nebo půjčit staré paní Koehlerové a Ráchel knihu Goldy Meirové (1969 - 1974 ministerská předsedkyně státu Izrael) „Můj život“ v němčině, mi zprostředkovaly přístup do rodiny Koehlerových po mém návratu ze západního Německa. Bylo to v roce 1979, kdy pan Joannes Koehler dávno už nežil. Protože stará paní Koehlerová byla v té době již trvale upoutána na lůžko, mohl jsem komunikovat hlavně s Ráchel. Tudíž věci, o kterých budu dále vyprávět, vím jen z vyprávění Ráchel anebo z toho, co jsem si ještě pamatoval z dřívějška.

Jelikož bydlení v domě bez střechy i pro takovou židovskou bezdomovskou asociální rodinu pro stát a tedy hlavně pro obec ostudou, bylo  jim umožněno přestěhovat se do poněkud méně zdevastovaného blízkého obydlí ve stejné osadě Vrchová. Bohužel i na tomto domě jim byla kolem projíždějícím autem poškozena střecha. Vzhledem k tomu, že  jsem původním povoláním tesař, slíbil jsem paní Ráchel, že s bratrovou pomocí jí poškozený štít, vrata a střechu pokud možno opravíme. To jsme také na podzim roku 1979 ze starého materiálu, který měla k dispozici, provedli. A v té době jsem měl také možnost vyslechnout vylíčení rodinné válečné a poválečné anabáze rodiny Koehlerových.

 

 

Ukázky z Koehlerova díla

 

 

 

Život Joannese Koehlera
 

Joannes Koehler se narodil 22. února 1896 v Küstrinu (dnešním Kostrzynu v Polsku) v německé židovské rodině. Univerzitní studia absolvoval pravděpodobně v Lipsku, kde se také oženil se stejně starou Marcell (rozenou Müllerovou). Ve Výmaru se jim narodila 13. října 1925 jediná dcera Ráchel.

Po převzetí moci Hitlerem se uchýlili do francouzské části Švýcarska, kde pan Koehler vědecky pracoval, údajně na anglickém překladu hinduistických náboženských knih. V té době už se také zabýval malováním. Malování ho živilo i později, když se z Hitlerova dozoru přemístili do Francie, snad do Lyonu. Ráchel dokončila francouzskou základní školu ve Švýcarsku a pak se toulala se svým malujícím otcem po francouzském venkově. Z té doby pochází, pokud vím, asi 10 až 15 větších olejových pláten, z nichž některé se nacházejí údajně v holandských obrazárnách nebo dokonce v petrohradské Ermitáži. Z té doby pochází také motiv kočujících cikánů vsazených do prostředí Krkonoš, darovaný tehdejšímu Místnímu národnímu výboru v Bernarticích. Údajně na úhradu dluhu za neplacený nájem za bydlení v Bernarticích a ve Vrchové. Ten samý motiv s cikány jsem viděl na několika obrazech namalovaných ve Francii, což mi potvrdila i paní Ráchel. Ráchel si vedla deník o namalovaných a prodaných Koehlerových obrazech. Byly v něm i adresy nových nabyvatelů obrazů. Domnívám se, že většinu dostupných olejů skoupil MUDr. Jan Říha, bývalý obvodní lékař v Bernarticích. Vím to proto, že paní Ráchel mi ukazovala album ofotografovaných olejů, které podle uvedeného adresáře Ráchel zhotovil MUDr. Říha. Viděl jsem i ofotografovaná nezarámovaná plátna, připevněna na venkovní zeď Koehlerova domu ve Vrchové. Kromě toho se u mne doma v Bernarticích pan Dr. Říha asi před pěti lety zastavil a chtěl vidět obrazy, které mám doma. Když zjistil, že mám jen několik malých akvarelů, ztratil o tyto věci zájem.

Těsně před začátkem války Francouzi zajistili všechny cizince, hlavně německého původu, a internovali ve sběrném táboře na jihu Francie. Tuto situaci také popisuje Lion Feuchtwanger ve své knize „Ďábel ve Francii“. Do takového tábora, ve kterém byl, se kromě francouzských nacistů a intelektuálního výkvětu tehdejší Evropy dostal i pan Koehler. Mezi tím Hitler napadl Francii a jedna z padajících bomb rozbila dům, ve kterém teď bydlela Ráchel se svojí maminkou. Ze zbořeniště vyhrabaly nepoškozený psací stroj, se kterým se paní Koehlerová vydala na jih Francie. Tam ve sběrném táboře vyměnila u jednoho strážného tento stroj za svého muže. Bohužel, když se společně vrátili domů, do místa již obsazeného německou armádou, gestapo už sbíralo Židy a jiné pro nacisty zajímavé osoby. Připravovaly se transporty ze západní Evropy do východních koncentračních táborů. Jedním transportem, vypraveným s největší pravděpodobností do Rigy, měli odcestovat i Koehlerovi. Naštěstí velitel transportu dostal dovolenou a jeho zástupce, pravděpodobně dost vzdělaný člověk, věděl o něco víc o rodině a panu Koehlerovi. Umožnil celé rodině utéci na cestě přes Litvu. Rodina se potom až do konce války skrývala u jednoho litevského nakladatele. Jemu se pan Koehler odměňoval svými kresbami. Jeden takový obrázek s motivem moře a datem r. 1943 mám doma.

Když se fronta obrátila, byly cesty plné běženců a uprchlíků. Také Koehlerovi se vydali na cestu domů. Ale kam domů? Do Německa, Švýcarska či Francie?

Rozhodli se vydat na jih a potom nějakou lodí do země zaslíbené, do Izraele. Jenže nejen mezinárodní situace, ale i vnitřní poměry komunistických zemí jim život natolik zkomplikovaly, že se jim nikdy nepodařilo tuto cestu dokončit. Jejich posledním bydlištěm se staly Bernartice s Vrchovou.

Pan Joannes Koehler zemřel 24. února 1976, paní Marcell Koehlerová 24. října 1986 a jejich dcera Ráchel zemřela 2. listopadu 1988.

Smutný osud rodiny, nenaplněný osud nadaného a vzdělaného člověka, kterému kromě malé radosti z práce nebylo v životě mnoho dopřáno. Zhodnocení jeho uměleckého díla čeká ještě na odborné zpracování. To už je mimo dosah mých vědomostí a znalostí. Zapsal jsem jen věci, které jsem se dozvěděl a co je pravda a co přimyšleno nemohu s určitostí potvrdit. Jen ty obrázky dokazují, že mezi námi žil umělec.

Smutný dodatek mi poskytla naše zdravotní sestra, paní Věra Abelová, jak byl uveden ve věstníku židovských náboženských obcí v České a Slovenské republice „Roš chodeš“ v lednu  1993. Z vyprávění Anny Hradilkové  a Zdeňky a Přemysla Muchových zapsala redaktorka Anna Lorencová:

„Společenské prožitky, osud osamocení uprostřed cizích lidí a vzájemná úcta napomohly k tomu, že se v rodině vytvořily až neuvěřitelně krásné vztahy. Vzájemně se tolerovali, pomáhali si, obdarovávali se drobnými dárky a pozornostmi. Ráchel pečovala o své rodiče, které nakonec sama na bernartickém hřbitově pochovala. Sama sbila rakev, sama své mrtvé odvezla na hřbitov, vykopala jim hrob a pohřbila. Přes odmítavý postoj československých úřadů a českého i německého obyvatelstva Bernartic Koehlerovi žili velkoryse a radostně bez zloby. Paní Ráchel zemřela nečekaně 2. listopadu 1988. Místní národní výbor ji nechal zpopelnit a měl v úmyslu popel rozptýlit. Ale pražským přátelům pomocí katolického kněze se podařilo získat urnu s popelem a uspořádat jí na bernartickém hřbitově důstojný pohřeb. Zúčastnila se ho nejen rodina pražských přátel, ale i vesničané. Kněz přednesl jen několik textů ze Starého zákona.“

 

 
 

 

 

Autor textu: Bc. Miloš Rosi

Repro: archiv Bc. Václav Schreier

Úprava: Mgr. Vlastimil Málek

Last updated: 7.6.2005